Nenávidím lidi, kteří mě nutí dělat zbytečnou práci.
"Co to děláš, jelimane?" "Dovoluji si již nebýti jelimanem." (Honza málem králem)
... brzy začne válka, proč se nikdy nepoučíme? Cpeme kytky do hlavně, stojíme s igelitkou proti tanku, kreslíme karikatury, protestujeme, opravdu jsou to správné reakce?
Nekreslím, nepíšu, netvořím.
Chybí mi létací sny.
Nevím co si podívat s přáteli a kolegy. Nebaví mě chodit na firemní večírky, teambuildingy, večeře.
Domů se chodím pouze umýt a vyspat.
Stále pracuji a stále nemám na vlastní bydlení.
Kamkoliv se hnu, lidi ze mě tahaj prachy.
Mít "skoro nic" je na hovno. Vynakládám veškerou energii, abych o "skoro nic" nepřišla a neustále se bojím, že "skoro nic" ztratím. Pak se divím, že na nic nemám čas a jsem nasraná.
Denně potkávám smažky, ožraly, bezdomovce. Poslední dobou je jich moc.
Nevím, jak výše zmíněné situace řešit, a tak si připadám dost osaměle a ztraceně.
